Basic HTML Version
Text
Jana Morávková,
foto
PRO VOBIS
a Dreamstime
J
e až k nevíře, že tak běžný keř, jakým
je líska, patřil ještě na začátku
minulého století téměř k raritám.
Nicméně za sto let se mnohé změnilo,
i když se zdá, že historie se začíná opakovat:
zatímco ve větších, starších zahradách
najdeme tento ovocný keř zastoupený
alespoň jedním exemplářem, v novodobé
historii už na lísku opět zapomínáme. Není
to snad proto, že by nám plody, oříšky, plné
bílkovin a tuků nechutnaly; důvodem je spíše
bujný, keřovitý vzrůst, který se do menších
zahrad prostě nehodí. Ale co se nevejde do
zahrady, může najít své místo za plotem, na
okraji lesa, louky či pole, nebo prostě
kdekoliv na nějakém utajeném místě, kam si
na podzim můžeme pro oříšky zajít, aniž
bychom tím vzbudili nechtěnou pozornost
okolí. Líska je totiž natolik nenáročný druh,
že poroste téměř všude.
47
ZAHRADA
V OBRAZECH
|
JEST OPRAVDU NA POVÁŽENOU,
ŽE OHROMNÁ SPOTŘEBA OŘÍŠKŮ JE
AŽ DO POSLEDNÍHO JADÉRKA KRYTA
DOVOZEM Z CIZINY. ZBOŽÍ TOTO
U NÁS – KROM TÉ TROCHY LESNÍCH
OŘÍŠKŮ – JE JAKO DOMÁCÍ VÝROBEK
ZHOLA NEZNÁMÉ, A PŘEC BY U NÁS
LÍSKA TAKŘKA VŠUDE ROSTLA
A RODILA. ROZŠÍŘENÍ LÍSKY U NÁS
VADÍ HLAVNĚ TA OKOLNOST, ŽE SE
NEPOVAŽUJE ZA PRAVÉ PĚSTĚNÉ
OVOCE, NÝBRŽ ZA DIVOKÝ KEŘ.
MARTIN FULÍN, LÍSKOVÉ OŘECHY
(1908)
Rozlišovacím znakem mezi skupinou
lombardských a zellských lísek je mimo jiné délka
punčošky