Basic HTML Version
J
istě ani zarytí pesimisté si po
přečtení nového vydání tohoto
krásného časopisu už nemyslí, že
během zimních měsíců na tom svém kousku
přírody, který nazýváme zahradou, nemohou
vůbec nic udělat. Nebo se mýlím? Pravda,
i velikán naší literatury, Karel Čapek, už
málem před stoletím v Lidových novinách
psal, že v lednu (a rovněž v únoru)
„zahradník hlavně pěstuje počasí“. Když se
ale upřímně zahledíme do svého nitra my,
lidé současní, musíme si přiznat, že pro nás
mají naše záhonky, zahrádky a zahrady
kromě radosti z nějakého vlastního výpěstku
ještě další, možná mnohem větší význam.
Zahrada je pro nás něco jako „nervové
sanatorium.“ Ne že by snad v době Karla
Čapka tento význam postrádala, ale dnešní
svět je o dost rychlejší, než byl ten jeho,
a proto musíme víc zpomalit, octneme-li se
ve vlastnoručně vypěstovaném ráji.
Nabízím jeden malý příklad, který mám
v živé paměti. Není to tak dávno, co jsme
všichni prožívali předvánoční čas, který bývá
označován jako doba usebrání se, klidu
a míru. Loni v prosinci jsem zkusmo podrobil
své okolí „vědeckému“ pozorování: v čase
před největšími svátky jsem nepotkal
usebraného člověka ani nepamatuji. Každý,
s kým jsem se viděl, potkal či s ním hovořil,
úplně každý někam spěchal, nestíhal, honil
se, stresoval a bědoval, že nic nezvládá a že
pokud se máme sejít v klidu, bude to možné
nejdříve v lednu.
Sebe a svou ženu z toho šíleného shonu
nevyjímám, oba se většinou skutečně
potkáme až pár dnů před Silvestrem
a zjišťujeme, že jsme si nezvykle dlouho
v klidu nepopovídali. I plevel se ale dá nějak
využít, jak říkají vlastníci permakulturních
zahrad, a tak jsem ten svůj průzkum obrátil
ke své vlastní osobě a kupodivu zjistil mnoho
zajímavých věcí. Mimo jiné mi třeba došlo,
že s tou mojí „holkou“ žijeme společně už
čtrnáctým rokem, a když přimhouřím oči
nad cyklicky se opakujícími, lehce
nervózními projevy vždycky právě kolem
Vánoc, je nám spolu moc hezky! To není
samozřejmost, a tak jsem usedl v obýváku
s kusem topolové kůry a svým řezbářským
nožíkem a své milé manželce vyřezal
přívěsek na krk. Představte si, že jsem
nezaslechl jediné slovo výčitky, že mi dřevěné
hobliny odletují až na koberec! (Ona už
po těch letech společného života ví, že si to
po sobě vyluxuju.) Pak jsme si udělali na pár
dnů před koncem roku volno, zajeli na
chalupu, kde jsem na naší krásné zahradě
kleknul na koleno jako zamlada a předal jí
dárek vyřezaný s láskou a péčí. Potom jsme
se prošli kolem každého keře, stromku, kytky
či záhonku, které jsme sázeli nebo zakládali,
a Barunka nám ještě z bylinek, které cestou
po zahradě sebrala, uvařila skvělý čaj.
U něj si oba vždycky uvědomíme, jak jsou
všechny naše problémy nanicovaté
a pomíjivé proti té kráse, kterou si tady na
chalupě pomalu tvoříme pro svá důchodová
léta.
Na zahradě se dají krásně pěstovat vztahy,
pane Čapku, dokonce i v lednu!
n
72
|
ZAHRADA
V OBRAZECH
Tečka
Petra Rajcherta
\